kniha Jak jsme stříleli pánubohu do oken

Soptíkova kniha vzpomínek na více jak třicet let práce profesionálního odpalovače ohňostrojů

© 2024, 356 stran, doporučený věk čtenáře 15+ 

Strhující příběh malé rodinné firmy, která se od pár drobných v kapse, přes turbulentní „devadesátky“, plné vzestupů a držkopádů, dostala díky svým velkolepým ohňostrojům „až ke hvězdám“, což jí umožnilo občas nakouknout i mezi „smetánku“ společnosti.

Poutavé vyprávění pro všechny zvědavce, toužící poodhalit zákulisí společenských akcí a dechberoucích ohňostrojů.

Vzpomínky na báječné prosté lidičky, ale i různé nabubřelce, hajzlíky a podvraťáky. Příběhy plné humoru a nečekaných situací, jaké napsal sám život…

Prožijte v bezpečí pohodlného křesla životní cestu středoškolského učitele fyziky, který si rád hraje s ohněm a střelným prachem.

Budete překvapeni…

Malá ochutnávka...

     Nemám rád kšefty pro papaláše. Zlatí „obyčejní“ lidé. Jeli jsme si s manželkou odpočinout na svatbu. Pracovně, samozřejmě. Klasická svatba, malý ohňostroj, ohnivé srdce s iniciálami, klasika. Svatební veselí se konalo v malé vesničce kdesi v jižních Čechách. A ohňostroj měl být překvapením. Proto jsme se s klientem sešli o kousek dál „za rohem“. Plac sice nebyl nic moc, ale na těch pár „prsků“ bude stačit. Ulice, tedy spíše štěrková cesta, vlevo malé baráčky, každý s malou předzahrádkou, chodníček, vpravo trávník, tedy spíš takový travnatý pruh tak dva metry široký. A rybník. Rybníček. Hladina celá pokrytá žabincem, pár žab nám zazpívalo na uvítanou, nádhera. Rybníček Brčálník! Tady tutově musí bydlet Rákosníček (to, prosím pěkně, není hanlivé označení pro příslušníka vietnamského etnika, nýbrž skřítek neposeda ze známého kresleného seriálu). Hospoda s trachtací je tam na konci ulice, dáme signál…

Super. Vše je připraveno. Teď. Nápis zahořel, já jdu pomalu ulicí k odpališti, manželka zůstala vepředu se svatebčany. Světýlka se krásně rozsvěcují nad rybníčkem, zapaluji pochodní další kompaktní baterii a – kdosi mi zezadu klepe na rameno. Ty vole, Rákosníček!

     Otočím se. Ne, nebyl to ten skřítek, co je zvědavý jako opička. Za mnou stál bělovlasý staroušek. V pyžamu. Flanelovém, s kostičkami. Vypadal jak kouzelný dědeček z pohádky.

     „Pane, vás zavřou!“ zašeptal, a odšoural se do jednoho z domků.

     Já byl úplně paf. To se mi ještě nestalo. Že na nás vletěl zuřivec s krumpáčem v ruce, to už jsem v Senohrabech zažil. Ale kouzelného dědečka fakt ne. Inu, všechno je jednou poprvé…

     Začala bitva. Ženská zatopí v kamnech a už se valí kouř. Z komína, ale i z oken, dýmovnice holt byla až moc velká. Ale dobrý, ženská vyběhla ven a řve, jak jí dneska ta kamna ale kouří…

     Horší bylo, že nám během bitvy padnul jeden účastník. Nic by se nedělo, to se v bitvách stává. Ale on nám padnul zrovna v místech, kde byla připravena naše vodní bomba. A co teď? Puma už měla být odpálena a nám tam ležel „mrtvý“ chlap. A navíc hubou přímo u té vody. Naštěstí se nám podařilo vyslat „spojku“, která na chlapa řve, že musí pryč. No jo, ale dostaňte pryč „mrtvolu“, že? Ale chlapisko to vyřešilo skvěle. Z posledních sil „jako“ ještě zachroptěl, pak se jako pokusil vstát, ale už „nemohl“ a padnul definitivně. Ale hlavně padl skoro předpisově, na záda, nohama pěkně k výbuchu…

     Bum! Z potůčku vytryskl nádherný gejzír vody a bahna. Dobře tři metry. Nádhera. Diváci řvali nadšením. A v místech výbuchu rázem vzniklo krásné jezírko. Je tam dodnes, dokonce bylo při úpravě údolí ještě zvětšeno.

     Byla to pěkná bitva. My se starali o výbuchy, šermíři se mydlili, co to šlo, kulisy hořely. Údolí se naplnilo omamnou vůní střelného prachu, zbraně řinčely, koně ržáli, šermíři do toho chroptěli a diváci zírali s pusou dokořán…

     Děkovačka, potlesk, diváci se mohou přijít podívat na repliky děl, z kterých se střílelo. Ženský rozdělali oheň, buřty už jsou připraveny. A k nám jde chlap. Neuvěřitelně špinavý. Ten měl bahno snad úplně všude. Ty vole, „mrtvola“ od potoka!

     „Vy blbečci!“ oslovila nás mrtvola.

     „Podívejte se, jak vypadám!“

     Vypadal pěkně. Jak po bitvě. Ale generál to rozhodně nebyl.

     „To, co mám na sobě, je brokát!“ pokračoval chlap.

     „Metr stojí devět stovek, prát se to musí v ruce!“

     No, to nás mrzí. Ale zase to byl suprový výbuch, krása, lidem se to moc líbilo. To ušpinění nás fakt mrzí, ale to k bitvám prostě patří.

     „A dneska jsem to měl na sobě prvně,“ smutně pokýval hlavou.

     „Dejte mi rychle pivo, nebo vás všechny zabiju!“

     Chlap se usmál, pořádně si loknul z podané lahve a usedl k ohni. Na druhý zátah lahev dopil, otevřel si další a bahno na brokátu, za devět stovek metr, blbečci, zvolna usychalo…