Čínský Nový rok (též lunární Nový rok nebo Svátky jara, 春节) je patrně nejvýznamnějším tradičním svátkem v Číně a důležitým svátkem v jihovýchodní Asii, jehož historie, dlouhá více jak 3800 let, sahá až do starověké čínské agrární společnosti. Datum svátku bylo stanoveno za dynastie Chan (202 př. n. l. – 220 n. l.), kdy císař Wudi nařídil používat tzv. lunární kalendář.

Protože se počátek nového lunárního roku určuje podle fáze Měsíce, tak je datum Nového roku pohyblivé a kolísá mezi 21. lednem a 20. únorem. Nový rok nastává s druhým „novým (Měsíc je po novu)“ po zimním slunovratu (případně třetím, obsahuje-li předchozí končící rok vložený třináctý měsíc, neboť lunární měsíc má oproti „našemu“ kalendáři jen cca 29 dní, je třeba čas od času prostě jeden měsíc přidat). Oslavy trvají 15 dní a končí Svátkem lampionů (元宵节), což je vlastně také oslava konce zimy a brzkého příchodu jara.

V roce 2026 začal Nový rok 17. února a oslavy končí 3. března, kdy je Svátek lampionů, první úplněk nového lunárního roku a začátek jara.

A to se samozřejmě musí pořádně oslavit. Lidé, oblečeni v červených barvách, se veselí, jedí, všude jsou červené lampiony a vybuchují petardy a ohňostroje.

Počátky obvyklých zvyků při oslavách Nového roku můžeme najít třeba v legendě o krvežíznivé bestii jménem  Nian. Podle této starodávné báje žila v pradávných dobách divoká bestie jménem Nian (což mimochodem v překladu znamená právě „rok“ či „nový rok“). Bestie se ukrývala hluboko v temném moři (podle jiné verze vysoko v horách). A tahle potvora (je popisována jako zvíře se zploštělou hlavou lva a tělem psa, s obřími drápy a tlamou plnou ostrých zubů, s dlouhými řezáky a velkými rohy na hlavě) vždycky na konci lunárního roku vylezla ze svého úkrytu a pustošila vesnice, ničila úrodu a požírala dobytek i chudáčky vesničany, zejména malé děti. Proto raději před „Silvestrem“ všichni vesničané sbalili svých pět švestek a raději prchli do odlehlé pustiny, aby se útoku krvežíznivé potvory vyhnuli. Až jednou…

Až jednou do jedné vesničky přišel stařík, který poté, co mu jedna dobrá duše poskytla trochu jídla, požádal onu dobrou duši ještě o nocleh. A za to prý tu bestii nadobro z vesnice vyžene. Babka ale moc jeho slibu nevěřila a raději staříka přemlouvala, aby raději prchl s ostatními. Starý muž si to však nerozmyslel, a žena, která neměla jinou možnost, přemlouvání vzdala a raději s ostatními vesničany utekla do bezpečí.

S úderem půlnoci se do vesnice vřítil netvor, ale v tu ránu se zarazil. Něco bylo jinak. Jindy byla celá ves ponořena do tmy, ale nyní s v jednom baráčku svítilo. Netvor sice znejistil, ale přesto se vydal novou situaci zblízka prozkoumat. Pomalu se připlížil k domu, aby zjistil, že okna i dveře jsou polepeny červenými papíry a uvnitř hoří mnoho luceren a svíček.

Bestie zírala na ty novoty, které se jí vůbec nelíbily a zmocnila se jí o to větší zuřivost. Vrhla se ke vchodovým dveřím, leč v tu chvíli se opodál ozval ostrý praskavý zvuk, dveře se otevřely a v nich stál stařík v rudém rouchu, hlasitě křičel a rozhazoval kolem sebe petardy z bambusu. To bylo na bestii moc. Kombinace červené barvy, světla a hlasitých explozí netvora tak vyděsila, že se roztřásl a prchl do temné noci.

Vesničané, kteří se druhý den ráno navrátili do vesnice, byli překvapeni, že zůstala neponičená. Jak je to možné? Že by opravdu pomohl záhadný stařík? Všichni se k němu nahrnuli a on jim pověděl, čím netvora zahnal. Vesničané jásali, dobrá zpráva se šířila celou zemí, lidé se oblékali do nových šatů s převahou červené barvy, vzájemně se navštěvovali a společně slavili, protože nyní už věděli, že hořící a hlasitě práskající bambus, červená barva a spousta světla jsou skvělými pomocníky k zahnání té krvelačné bestie Nian...

A od té doby se červenou barvou, lampiony a ohňostroji vítá v Asii, a nejen tam, lunární Nový rok a s ním i brzký příchod jara...