A je to venku

Člověk to má prostě v genech. Stále musí něco sbírat, syslit, hromadit. Stejně jako zvířátka před zimou hromadí potravu na přežití nebo zásobu tuku pro totéž, tak i človíček, který se ve své pýše cítí být pánem tvorstva, byť je pouhou součástí přírody, je svým podvědomím nucen stále něco sbírat.

Někdo sbírá motýly, na které pak v prvorepublikových filmech lákal děvčátka, což už dnes patrně moc nefrčí, dívky kašlou na motýlky, spíše je zajímá obsah šrajtofle nebo konta. Tradiční je sběr známek, s tím asi začínal skoro každý. Někdo sbírá mince či bankovky, někdo pivní tácky, pohlednice, karty, pro někoho jsou vášní stará auta, pro jiného hromadění harampádí či odpadků. Sbírat lze prakticky cokoli, třeba i zkušenosti nebo funkce. Občas je záliba opravdu zvláštní, byť je to pouze pohled nezaujatého pozorovatele. Tak se pro někoho může jevit vášeň pro hrníčky, vidle nebo cihly jako podivínský úlet, ale pro dotyčného to má zcela určitě úplně jiný rozměr. A tak jsou nalezené kameny pro někoho jen pouhými šutry, ale sběratel v nich vidí nerosty, minerály či drahokamy.

Soptík třeba rád dobrou kávu, ale nesladí. Sice prý má být káva jako brazilská dívka, tedy horká, černá a sladká, ale Soptík rád kávu hořkou. Dokonce si pamatuje ze studií jednoho, který si kávu solil. Inu proti gustu žádný dišputát. Ale zpět ke sběratelství. Cože má neslazená káva společného se sbírkou? No jistě, cukr. Když si někde dáte kávu, tak vám k ní dají i mléko, sušenku, čokoládičku, ale hlavně cukr. A protože je Soptík takový ten malý český škudlil, bylo mu líto cukr vracet, a tak je začal brát. Pak jich bral více a více, neb se od sebe lišily, postupem je bral i manželce, kterážto tímto musela si musela nosit svůj vlastní cukr do zásoby, kavárny si Soptík vybíral nejen dle nabízené kávy, ale i dle nabízených cukrů, a ve výběru logicky zcela propadly podniky nabízející pouze cukřenky namísto těch úžasných do kostiček, válečků a dalších tvarů balených cukříků ... Soptík se stal sběratelem cukrů. Nyní už vášeň značně polevila, po bytě se ale stále ukrývá a povaluje množství igelitových pytlů s cukříky z celého světa ...

Firmy samozřejmě myslí i na prezentaci a reklamu své firmy, a tak zase jiní pro ně navrhují a vyrábí reklamní předměty, které pak zase ta druhá skupina sbírá, vyměňuje s ostatními stejně zaměřenými podivíny, případně se svojí sbírkou prsí na výstavě. I Soptík myslí na reklamu a tak si nejprve sám vytvořil amatérské vizitky, později přidal navštívenky profesionální, poté ještě rozšířil o novoročenky. Časem ale uvažoval o nové formě a tak s novým tisíciletím vznikl první malý kalendář, pak druhý, třetí, desátý ... Po jednadvaceti letech už je to docela slušná sbírka (včetně dvou raritních edic, které fakt skoro nikdo nemá, takoví Soptíkovi modrý Mauriciové).  A také vášeň, kdy člověk půl roku přemýšlí a vymýšlí, aby byl kalendářík zvláštní, neotřelý, jedinečný, neobyčejný ... 

A za ta léta také vznikla početná sběratelská skupina, která po každém novém kusu dychtí. Takže přátelé, je to venku. Kalendáříky Soptík rád dá každému úplně zadarmo při nákupu v prodejničce či eshopu, lze si je samozřejmě i v eshopu objednat (včetně těch starších, pokud ještě jsou), nebráníme se ani výměnnému obchodu za čokoládičku a tak. 

Tak si přijďte, než to zakážou. A držte se, třeba ten divnosvět jednou zmizí v propadlišti dějin ...